"Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili..."
František Palacký
České země postihla za vlády Václava IV. hospodářská deprese. V zemi řádili lapkové, po dlouhé době udeřily morové epidemie, zuřily soukromé války. Církev, která měla dohlížet na dodržování božích přikázání, se soustředila na získávání mocenských pozic a hromadění majetku. Duchovní již dlouho vykonávali funkce ve správě království a namísto peněz dostávali církevní úřad jako zaopatření. Nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě sílila kritika církve za odklon od původních zásad.
Na způsobu řešení se v zásadě všichni kritikové neutěšeného stavu shodovali: církev se musí vrátit co nejdříve ke svému původnímu poslání, šířit ideály božího zákona a žít v souladu s biblickým přikázáním. Žádali, aby se církev zřekla světské moci a rozsáhlého majetku, což samozřejmě neučinila.
Volání po reformě zaznívalo nejsilněji a nejsoustavněji v okruhu kriticky naladěných mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě pražské univerzity. Uznávaným vůdcem reformní skupiny se časem stal mistr Jan Hus, učitel pražské univerzity (narozený po roce 1370 nejspíše v Husinci u Prachatic). Od roku 1402 byl oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Pro něj byla Bible nejvyšším vzorem a autoritou; propagoval chudou církev. Cílem pozemského snažení mělo být přiblížení se dokonalému světu božímu. S Husovými názory nesouhlasili němečtí učitelé pražské univerzity, kteří si na údajné české heretiky stěžovali až u samotného papeže.
Na naléhání příznivců reformy a Jana Husa v jejich čele vydal Václav IV. roku 1409 Dekret kutnohorský, kterým změnil dosavadní zřízení pražské university. Tři hlasy, které dosud měli němečtí profesoři, byly dány českému národu, a třem ostatním národům patřil hlas pouze jediný. Němečtí profesoři i studenti z tohoto důvodu českou universitu opustili a založili novou universitu v Německu (v Lipsku). Počeštěním přestala mít však pražská universita mezinárodní povahu. Přívrženci reformy a koncilu v Pise dosáhli touto změnou převahy. Právě tehdy se Jan Hus stal rektorem university.
Král nejprve Husa podporoval, ale Husova kritika prodávání odpustků a zhoršující se pověst království, kde král prý drží ruku nad kacíři, situaci změnily. Papež vyhlásil nad Prahou interdikt (zákaz konání církevních obřadů - pohřbů, svateb, křtin apod.), pokud v ní bude přebývat Jan Hus. V listopadu roku 1412 Hus opustil Prahu.
Působil na Kozím Hrádku u Jana z Ústí a později na hradě Krakovci u Rakovníka. Na venkově neustal Hus ve své kazatelské a spisovatelské činnosti. Byl proto povolán, aby se zodpovídal přes Kostnickým koncilem, který byl z podnětu bratra Václava IV., Zikmunda, svolán na rok 1414. Hus se ale odebral do Kostnice až poté, co mu Zikmund svým glejtem zaručil bezpečnou cestu, pobyt na koncilu a návrat. Ve slyšení, které se mu před koncilem dostalo, nešlo však o volnou diskusi, ve kterou doufal, ale o pouhou výzvu, aby své učení odvolal. Proces, ve kterém byl Hus obviněn z kacířství a poté upálen, trval přes půl roku. Hus při něm projevil velkou statečnost a mravní sílu. Odmítl své učení odvolat a vyžadoval důkazy pro své obvinění. Chtěl se podrobit pouze slovu Božímu, nikoli autoritě koncilu. Hus se sám rozhodně nepovažoval za kacíře, ale naopak za věrného křesťana a příslušníka církve. 6. července 1415 byl však odsouzen a upálen jako kacíř.
Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel - místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí - přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků.
Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcemradikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil na počátku června 1419 nové konšely. Dne 30. července 1419 Pražané vedení kazatelem Janem Želivským napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken a pobili je. Novoměstskou defenestrací začala husitská revoluce - hnutí, které na několik desítek let přivedlo Čechy do středu evropského dění. Na jeho konci byla rezignace katolické církve na udržení jediné víry v oblasti svého vlivu.
Po smrti Václava IV. se měl v roce 1419 stát českým králem Zikmund, který byl ale kvůli Husovi (kterému vydal glejt zaručující bezpečnost, ale Hus byl přesto upálen) v Čechách odmítán. Zikmund tedy uspořádal 5 křížových výprav proti českým kacířům- neúspěšné.
Na sněmu v Čáslavi v roce 1421 byl zvolen kolektivní dvacetičlenný orgán, který vládl místo sesazeného Zikmunda. Zasedlo v něm osm měšťanů, sedm příslušníků nižší šlechty a pět pánů. Husitským programem se staly Čtyři pražské artikuly:
1. svobodné hlásání slova Božího
2. přijímání podobojí
3. zbavení církve světského majetku a vlády
4. veřejné tresty smrtelných hříchů
Na jaře roku 1420 husité založili vlastní město - Tábor. Pokusili se v něm realizovat myšlenku sociálně spravedlivé a rovné společnosti.
Největším husitským vojevůdcem byl Jan Žižka z Trocnova, tvůrce defenzivní taktiky založené na použití hradby z vozů. Pro tehdejší způsob vedení boje rytířskou jízdou byla vozová hradba prakticky nepřekonatelnou překážkou.
Husité se dělili na dva základní proudy:
- umírnění husité - to byly majetnější vrstvy (šlechta, měšťanstvo). Umírnění husité požadovali sekularizaci majetku, podíl na moci, dohodu s Evropskými panovníky a požadovali též rovnost lidí před Bohem. Souhlasili s rovností politickou. Jejich cílem bylo obsadit nejvyšší úřady. Patřil k nim např. mistr Křišťan z Prachatic.
- radikální husité - to byla městská chudina a venkov; vytvořili vojensko-politické svazy; hlavní sílu představovala husitská města (husitské svazy: táborský, východočeský - orebité a severočeský - Žatecko-Lounský). Chtěli rychle uskutečnit reformu. Prosazovali platnost božích zákonů ve společnosti.
Pražští husité zaujímali postavení mezi umírněnými a radikálními husity.
Odpůrci husitství doufali v rozkol uvnitř husitů, církev se Zikmundem podporovali umírněné husity (i finančně), čímž rozkol ještě zvětšovali. Mezi umírněné husity patřila panská jednota, umírnění měšťané a kališnická šlechta (stačí jim už to, co je). Radikálové (polní vojska - Táborité, Sirotci a některá města) však byli zarytými odpůrci kompromisu.
A tak dne 30. 5. 1434 došlo k bitvě mezi umírněnými a radikálními husity u Lipan (u Českého Brodu), kde byla polní vojska poražena. Umírnění husité totiž předstírali útěk, čímž vylákali radikály z hradby a z boku na ně zaútočili. Jízda (posila polních vojsk) vedená Čapkem ze Sán ujela. Tím nedošlo k porážce husitství, ale k vítězství reálnějších sil, reálnějšího směru husitství. Zikmund se za pomoc na uzavření dohody husitů s církví (v Basileji) stal českým králem, moc však měla panská jednota.
Důležitá data a bitvy:
25. 3. 1420 - bitva u Sudoměře, střetli se husité s královským vojskem a katolickou šlechtou.
První křížová výprava 14. 7. 1420 - bitva na Vítkově - včele husitů stal Jan Žižka, na jeho počest se Vítkov dnes jmenuje Žižkov.
Listopad 1420 - bitva u Vyšehradu - Zikmund byl poražen Pražany a orebity.
Druhá křížová výprava - začíná na podzim 1421 - neúspěšně byl obléhán Žatec, skončila 1422, kdy husité porazili křižáky v bitvě u německého Brodu, u Habrů a u Kutné Hory.
1424 - bitva u Malešova - bitva s Pražany, Žižka nad nimi zvítězil, chtěl táhnout proti Praze, ale nakonec dochází ke smíru na Špitálském poli (dnes Karlín). Rozhodl se táhnout na Moravu, ale 11. 10. 1424 umírá přirozenou smrtí u Přibyslavi.
Třetí křížová výprava - 1426 - poražena u Ústí nad Labem.
Čtvrtá křížová výprava - 1427 - poražena u Tachova.
Pátá křížová výprava - 1431 - bitva u Domažlic. K chystané bitvě dokonce nedošlo, protože většina křižáckého vojska utekla před začátkem boje ve chvíli, kdy bylo husitské vojsko jednohlasně hřímající chorál "Ktož sú boží bojovníci" na dohled.
1432 - Soudce chebský - jednání husitů s křižáky, byly zde dohodnuty podmínky dalších jednání. Soudcem byla Bible, nikoliv církevní hodnostáři ("Boží zákon").
1431 - Koncil v Basileji - v lednu 1433 táhlo poselstvo husitů v čele s Prokopem Holým (50 lidí) do Basileje, někteří husité byly připraveni na obranu Čtyř pražských artikulů, ostatní jen jako vojenská ochrana. nedošlo zde však k žádné konkrétní dohodě, jednání měla pokračovat v Praze.
1432 - jednání v Chebu. Znamenal předběžnou dohodu mezi husity a zástupci basilejského koncilu, podle niž rozhodujícím kritériem je Bible.
21. září 1433 - bitva u Hiltersriedu (ves v Bavorsku) . Bitva mezi husitským a bavorským vojskem, ve které byli husité na hlavu poraženi. Byla to první větší porážka husitského vojska.
1433 - jednání v Basileji a v Praze, hl. osobnost šp. Kardinál Juan Palomar -chytrý diplomat, všiml si, že husité nejsou jednotní, že existuje strana umírněná a radikální a že jsou lidé, kteří chtějí, by války už skončily. Postaral se o to, aby se konflikty mezi nimi ještě prohloubily, poskytl umírněným finanční podporu.
30. 5. 1434 - bitva u Lipan u Č. Brodu, střetli se zde Pražané + umírnění husité z celých Čech a katolická šlechta = panská jednota proti sirotkům a táboritům - ti byli poraženi, Prokop Holý padl a radikální křídlo husitů se rozpadlo, panská jednota zvítězila.
5. 7. 1436 - byla vyhlášena kompaktáta = písemně uzavřené dohody mezi husity a zástupci basilejského koncilu. Kompaktáta slavnostně vyhlášena v Jihlavě.