...........................Miluji hříšníky! Je v nich více lásky než ve světcích...........................

Září 2008

Forever Shine On

30. září 2008 v 16:25 |  Edenbridge

in my darkest hour I pray
for a life seemed gone astray
see a flower grow

in a never ending night
far away a colored light
I can see a rainbow rise

(chorus)
I could believe
in the love I found so long
you're the air that I breathe
let us dream a dream
forever shine on
in the haven of delight
where love will shine a light
let your beauty flow
forever shine on

in the distance I behold
existing seems so cold
I hear an angel sing

in the evening glow I seek
for a glimmering mountain's peak
imagining I was free

(chorus)
like a candle in the wind
we are fragile and we suffer
from within our deepest hearts
let the wind breeze
through your hair
and let your spirit fly
forever shine on

(chorus)
Přidat komentář

Quietus

30. září 2008 v 9:46 |  Epica

The culprit, you act before thinking
Caught in your ignorant sin
And lying to your own reflection
You thought you could hide
Deprived of my own innocence, denied
The infinity of recurring torment
Your comeuppance
See, hear the torture inside
Devouring what was left of my pride
You thought it's not going to happen to you
Thought you could hide
Deprived of my own innocence, denied
The infinity of recurring torment
Your comeuppance
Dwelling in a mind, mixed up and
Your regret has spread over the sea
Deprived of my own innocence, denied
The infinity of recurring torment
Your comeuppance
Dwelling in a mind, mixed up and
Your regret has spread over the sea
Přidat komentář

Feint

30. září 2008 v 9:16 |  Epica
FEINT

The very brightest candle of all has been extinguished
Smothered by those who could not bear to face reality
Every beat of your heart tore the lies all apart
Made foundations quiver
Every wave in the lake caused the porcelain to break
And I shiver....
The leftover tallow just doesn't contain
All the right answers
Under a sea of dust lies a vast wealth of wisdom
As untouched snow turns red
Innocence dies
This black page in history is not colourfast,
Will stain the next
All what remains is just a feint of what was meant to be
This black page in history is not colourfast,
Will stain the next
And nothing seems in life,
In dreams like what was meant to be
Přidat komentář

The Phantom Agony

29. září 2008 v 22:23 |  Epica

I can't taste you, I can't think of you,
Do we exist at all?
The future doesn't pass
And the past won't overtake the present
All that remains is an obsolete illusion
We are afraid of all the things that could not be
A phantom agony
Do we dream at night
Or do we share the same old fantasy?
I am a silhouette of the person wandering in my dreams
We are afraid of all the things that could not be
A phantom agony
The age-old development of consciousness
Drives us away from the essence of life
We meditate too much,
So that our instincts will fade away
They fade away
What's the point of life
And what's the meaning if we all die in the end?
Does it make sense to learn or do we forget everything?
We are afraid of all the things that could not be
A phantom agony
The age-old development of consciousness
Drives us away from the essence of life
We meditate too much,
So that our instincts will fade away
They fade away
Teach me how to see and free the disbelief in me
What we get is what we see, the Phantom Agony
The lucidity of my mind has been revealed in new dreams
I am able to travel where my heart goes
In search of self-realisation
This is the way to escape from our agitation
And develop ourselves
Use your illusion and enter my dream...
Přidat komentář

Save Me From Myself

29. září 2008 v 20:48 |  Sirenia


Save me now
before my world falls
Save me now
from myself
before the dawn

Save me now
I'm at the reaper's door
Can't you see
you hold the key
to set my mind free...
Přidat komentář

Meridian

29. září 2008 v 20:45 |  Sirenia

Daylight adorn her withering lifeforce
with a long lost river
that mend all her woe in it's flow
May I redeem my funereal self
in thy mirror of soul sanctorum
to frame every night a delight

Thou stalk the ground, the sea and thewinds around
to haunt me down profound when the night surrounds
Thou stalk the Stygian stream and the riverine
to haunt my hallowed fields and astrayal dreams

I'm at sixes and sevens
in the shade of thy heavens
No moon, nor sun
Meridian
prevail in my oblivion

Come with me to seek the sun inside
Meridian
This time around we dance
We're chosen ones

Thou stalk as the unseen in visions undreamed
to revel in the deep of life's malignity
Thou stalk my manic mind yon it's horizon
to draw that waning sun upon Meridian

Thou art eternal darkness
Thou art eternal heresy
Thou art day and night
Thou art the flame inside
I'll make my misery thy saturnine
Přidat komentář

On the other side

29. září 2008 v 20:19 |  Sirenia

Přidat komentář

Equilibrium

29. září 2008 v 19:32 |  Tristania

This is the slowest dance
The dance of a thousand years
The dance of the frozen statues
Clinging together in tears
This is the darkest fight
The fight of a thousand years
The pounding of blood
Through our veins
In our veins
In our eyes
The circles of fear
I cling to you
So cold, so bright
Cling to me through the night
Motionless faces
Park of the wasted
In the pale gloom
I hang on to you
In the pale gloom
I am safe and cool
I swim in you
In your dark rivers
Dive in your mind
Search for your monsters
Search for resistance
Sink into the mud
Dance in the halls of insanity
Yet madness is
Your highest deed
Your vanity
Mistress - you made me
Mistress - you saved me
In your cold hands
I am just a tool
Mistress - you made me
Mistress - you saved me
In your cold hands
I am safe and cool
Přidat komentář

Symboly křesťanství

21. září 2008 v 16:36 |  Referátky
Symboly náboženské tvoří základní prvky náboženské identifikace, mluvy i jednání. Ve svém okolí se setkáte s celou řadou takových symbolů, mezi nimi jsou jedny z nejstarších symboly křesťanské, které vznikaly již v dávných dobách raného křesťanství v Římě, kdy tam byli křesťané ještě nemilosrdně pronásledováni. V podzemí, kde se tehdy první křesťané tajně shromažďovali a kde pochovávali své zesnulé, lze dodnes vedle obrazových biblických výjevů spatřit různé nápisy, znamení, monogramy a znaky, mající různý symbolický význam.
Pomocí různých symbolů ovšem vyjadřují své ústřední koncepty i jiná náboženství. Mezi symboly má dominantní postavení symbol kříže, nejdůležitější a nejrozšířenější symbol křesťanství. Jistě jste si všimli, že ne vždy se jedná o tvar vnímaný jako klasický - svislé břevno překřížené zhruba ve třetině své délky kolmo vodorovným břevnem kratším. Kříž je obecně chápán jako znak mučednictví, připomínající cestu Ježíšova utrpení, bolesti a smrti. Kříž, považovaný dnes obecně za symbol křesťanství, má však dlouhou předkřesťanskou historii. Lidé ho užívali ji před mnoha tisíci lety a první křesťané ho dokonce považovali za symbol potupy a hanby. Po zmrtvýchvstání Ježíše se však kříž změnil v symbol vítězství, věčného života, radosti a vykoupení. Dlužno poznamenat, že v raném křesťanství měl velkou důležitost též symbol ryby - odvozený patrně od apoštola Petra, který byl původně rybářem.
V dnešní společnosti je kříž často nošen jako šperk z určité pózy, aniž jeho majitel(ka) vlastně toho příliš ví o jeho původním a dodnes živém významu. V předchozím režimu bylo nošení křížků navíc symbolem vzdoru totalistickému režimu, snažícímu se potlačovat duchovní aspekty života.

Označení některých křížů užívaných v církevní praxi:

  • Oltářní kříž - takto se označuje přenosný kříž se základnou, která mu umožňuje, aby mohl stát na oltáři.
  • Konsekrační kříž - označení pro každý z dvanácti křížů, jimiž jsou označeny na zdech katolické kostely při jejich posvěcení.
  • Pektorál - je velký kříž, který lze nosit zavěšený na krku (používají jej kněží východní církve, biskupové apod.).
  • Krucifix (z latinského cruci fixus = pověšený na kříž) - je umělecké zpodobení ukřižovaného Krista. Skládá se z kříže a korpusu Ježíšova těla.
  • Kalvárie -- gotická forma kříže, kdy kříž stojí na základně, která má připomínat Golgotu.

Hákový kříž

Hákový kříž neboli svastika má původ nesrovnatelně starší než byl nechvalně známý symbol nacistického Německa. Svastika se jako vyskytovala náboženský symbol v mnoha kulturách po celém světě. Lze jej najít u severoamerických indiánů (Navahové) stejně tak jako v Evropě u Slovanů, Polabských Slovanů. a Germánů. Vyskytuje se také prakticky ve všech filosoficko-náboženských učeních indického původu - v buddhismu, hinduismu i džinismu. Je to mnohoznačný symbol, obecně je však chápán jako symbol štěstí. Slovo svastika pochází ze sanskrtu:(svástika) a označuje kříž se stejně dlouhými rameny, ohnutými (většinou v polovině) do (obvykle) pravého úhlu a to buď ve směru hodinových ručiček (pak se jedná o pravotočivou svastiku) nebo proti němu (levotočivá svastika).

Nilský kříž

Symbolika kříže byla známá a využívaná rovněž ve starém Egyptě. Jeho podoba označovaná jako Nilský kříž (Ankh, Anch, crux ansata) je považován za jeden z hlavních duchovních symbolů starého Egypta. Na dobových památkách bývá zobrazen v souvislosti s bohyní Isis. Ta patřila k nejmilovanějším bohům starého Egypta; jako manželka boha Usira a matka boha Hora představovala patronku života. S představou života bývá spojován i samotný kříž. Jeho tvar zdánlivě připomíná lidské tělo s rozpaženýma rukama, přičemž zaoblený tvar v horní části kříže představuje hlavu.
Kříž se stal již pro Egypťany nositelem života a nesmrtelnosti a znamenal symbol hlubokého porozumění a spojení s vesmírem. Představuje živly jako je voda a vzduch, také je v některých spisech zmiňován jako klíč k podsvětí. Tento kříž patří mezi silné tvarové zářiče a setkal jsem se s tvrzením, že senzitivní jedinci mohou být jeho účinkem dokonce "popáleni".
Další symboly:

Havran - symbol odpadlíků a nevěrců
Jablko - v křesťanství symbol svůdnosti světa
Chléb - symbol duchoví potravy, Kristus jako živoucí chléb, který sestoupil z nebe
Kolo - Na původních křesťanských náhrobcích bylo kolo symbolem boha a věčnosti.
Krev - V křesťanství má prolitá krev Kristova význam vykupitelský, význam krve je obsažen
i v biblickém výroku "krev jest život" a v přinášení krvavých obětí

Zjednodušený symbol ryby - byl tajným znamením prvních křesťanů. Ti si tento prastarý mystický symbol zvolili za své tajné znamení, protože jednotlivá písmena řeckého slova ICHTHYS, což znamená ryba, reprezentují první znaky slov spojení Iesus CHrésts Theú Zios Sóter, tedy Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. Nelze také pominout fakt, že několik Kristových učedníků byli původně rybáři a Kristus sám všechny své apoštoly později označil za rybáře lidí.
Snad jen málokdo si uvědomuje, že mezi křesťanské symboly patří i snubní prsten. Tento symbol je obecně rozšířený v západním křesťanství. Jeho nošením dává žena i muž najevo, že je ve stavu manželském. Symbol v dnešní době převzala obecně i západní společnost bez ohledu na křesťanské vyznání. Snubní prsteny figurují i v řadě východních katolických i pravoslavných církvích - odlišnost je tam v tom, že výměna prstenů nebývá součástí svatebního obřadu jako v západních regionech.


Počet komentářů: 2

Historie křesťanství

21. září 2008 v 16:32 |  Referátky
Křesťanství vzniklo ve 4. desetiletí n. l., na římské půdě, v Palestině a částečně navazovalo na judaismus. První křesťané pocházeli z židovského prostředí a objevili se také první nepřátelé = Židé, tím vznikaly spory o víře. Ale byl to právě antický svět, kdo se rozhodující měrou zasloužil o jeho rozšíření po celé Evropě. Prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale nejrychleji v římské říši, kde se muselo vyrovnat s řeckou filozofií a nepřátelstvím lidu.
Náš letopočet byl zaveden jedním křesťanským mnichem na počátku 6.století. Odvíjí se od roku narození Ježíše Krista, zakladatele tohoto náboženství a zároveň boha křesťanské víry. Dnes již není pochyb o tom, že žil. Narodil se za vlády Augusta, nejspíše v r. 4 př.n.l. a nábožensky působil v době císaře Tiberia. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Kristus, z řec. Christos, znamená totéž, co Mesiáš (ve Starém zákoně král, jenž byl při korunovaci pomazáván olejem. Posléze slovo užíváno ve významu vykupitele, kterého Bůh sešle na svět, aby jeho prostřednictvím svět spasil.) Ježíšovo poselství, na kterém se začalo rozvíjet křesťanství, bylo jednoduché a zároveň revoluční. Jeho zásadní doporučení byla 2: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele.
Křesťanská církev se budovala na základě pospolitostí věřících, tzv. obcí, které se vytvářely ve městech. Zpočátku pocházeli jejich příslušníci hlavně z chudých vrstev, kterým toto učení přinášelo naději. V obcích vládla rovnost a věřící si byli navzájem sestrami a bratry v Kristu. Později se rozšířilo i do širších kruhů a vyšších vrstev společnosti. Křesťanství neznalo rozdílu mezi Římanem či Židem nebo snad dokonce barbarem. Nemělo žádné zasvěcovací obřady, pouze křest, který byl symbolickou očistou od hříchu. Od křesťanů se pak jen očekávalo "žít ve víře a pravdě" a účastnit se bohoslužeb.
Církev si postupně formulovala svou věrouku a budovala organizaci. V čele obcí stáli starší obce či kněží, kteří měli posvěcení pro obřady. Nad větším počtem obcí měli dohled biskupové, sídlící ve městech, kteří se stali hlavními autoritami církve. Prvním biskupem v Římě byl podle legendy apoštol Petr. Po Ježíšově smrti začali jeho učedníci kázat sami. Nejaktivnější v tom byla sekta známá jako nazaréni, vedená Petrem a Jakubem. Protože tvrdili, že Ježíš je král, představovali hrozbu pro Římany i židovské vládnoucí vrstvy. Na nazarény se proto konaly štvanice, v nichž obzvláště vynikal jistý Saul (Šavel) z Tarsu. Když se opět jednou vypravil, aby zničil další křesťanskou komunitu, zažil na cestě do Damašku náhlé a dramatické obrácení na víru a stal nazarénem.
Šavel za svých pozdějších cest vešel ve známost pod svým římským jménem Pavel. Za svého čtrnáctiletého působení - v letech 43-57 n.l. - zahájil Pavel svou vlastní revoluci: začal šířit radostnou zvěst o Ježíšovi, evangelium. Jako římský občan plně využil možností, daných uplatňováním zákona o spravedlnosti, jež pramenily z "římského míru" i snadnosti dorozumění prostřednictvím řečtiny a privilegovaného postavení židovské církve. Nová církev, kterou založil, se hned ujala hlásání evangelia, takže ke konci 2. století se už její působení rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťanství přinášelo opravdový důvod k životu: život na tomto světě i naději na život posmrtný. V Pavlově pojetí se Ježíš stal čistě duchovním vůdcem.
Jidášova zrada umožnila učinit za Ježíšovu smrt zodpovědnými Židy, a nikoli Řím. To popudilo křesťany v Jeruzalémě a způsobilo rozpor mezi Pavlem a nazarény. Křesťané byli považováni za zvláštní odnož judaismu a zatímco Židé často představovali významné členy společnosti, křesťané byli chudí a stávali se proto snadnými oběťmi pronásledování. Slova pronášená při křesťanském obřadu přijímání vzbuzovala dojem, že jeho účastníci jedí lidské maso a pijí lidskou krev. Tyto ďábelské věci vedly samozřejmě k pohromám. Oblíbeným římským úslovím se stal výrok "To vinou křesťanů neprší." První velké vzplanutí protikřesťanských nálad došlo v 60.letech 1.století za Nerona, když hořel Řím. Nejoblíbenější císař hledal obětního beránka, na kterého by požár svedl, a vybral si křesťany. Dal je věznit, mučit a zabíjet po stovkách. Někteří byli ubodáni býky, jiní ukřižováni či zapáleni jako lidské pochodně. Ve 2.století stačilo k tomu, aby člověka odsoudili k smrti, jenom být křesťanem. V této době pravděpodobně zahynuli Pavel a Petr. Pak císař Trainanus pronásledování křesťanů zrušil. To ovšem nijak nezabránilo dalšímu rozkvětu křesťanství. Evangelia se objevila v druhé polovině 1.století. Byla napsána řecky a určena jak pro židovské křesťany, tak pro Římany a Řeky. V roce 248 oslavili Římané 1000 let existence Věčného města. Krátce nato se císař Decius a po něm i Valerianus rozhodli vnitřně posílit říši "návratem k víře předků". Nařídili, aby všichni občané složili přísahu věrnosti státu a císaři ji stvrdili obětí. Protože se velké množství křesťanů odmítlo tomuto nařízení podřídit, došlo k příkazu císařů k prvnímu celoříšskému pronásledování křesťanů. Byli soudně stíháni, mučeni a popravováni byli především biskupové, spisovatelé a učenci. Pronásledování ale spíše církev upevnilo a na tuto víru přecházeli i pohané. Po nich nastoupil císař Docletianus, který se prohlásil za vtělení boha Jova a provedl mnoho reforem. Jedna z nich se týkala i křesťanů. Jejich počet stoupal a císař ho chápal jako "stát ve státě", což pro něj bylo neúnosné. Od roku 303 vyhlásil několik ediktů proti křesťanům, které podnítili největší a nejtvrdší pronásledování křesťanů vůbec. Trvalo téměř 10 let a zemřeli při něm desítky tisíc křesťanů. Toto pronásledování stejně jako ta předešlá, přinesla církvi těžké materiální ztráty, ale svůj účel však nemohlo splnit. Bylo to ale pronásledování poslední.
V roce 305 se Diocletianus vzdal vlády a boj o trůn vyhrál Konstantin, později nazvaný Veliký. Byl silným, energickým, ale i tvrdým panovníkem. Z politických důvodů - pochopil marnost násilných snah zastavit šíření křesťanství - využil křesťanství jako oporu říše, vydal roku 313 edikt milánský, jenž prohlašoval křesťanství za svobodné náboženství. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím.
Kolem roku 324, kdy dobyl východořímskou říši, se Konstantin prohlásil křesťanem a legalizoval odkazy majetku církvi a vyhlásil neděli veřejným svátkem. Myslel si že nová víra utuží stát, ale opak byl pravdou. Vznikali odlišné pohledy na tuto víru - tzv. hereze (kacířství). K nejvážnější v této době patřilo tzv. ariánství, jehož původcem byl alexandrijský kněz Areios, který odmítal pro Krista (Boha-Syna) stejnou podobu jako měl Bůh-Otec. Jeho učení vyvolalo rozkol zvláště mezi východními biskupi. Konstantin, aby zabránil rozporům svolal r. 325 sněm v městě Níkaji. Zúčastnilo se ho na 300 biskupů. Sněm odsoudil Areiovo učení a potvrdil oficiální katolický směr schválením základního vyznání víry - Credo, ve kterém shrnul závazná dogmata, tj. neomylná tvrzení.
Nejprve bylo Konstantinovým sídlem Mediolanum, pak Sirmium. V roce 324 nechal na strategicky výhodném místě, kde stála řecká osada Byzantion vybudovat nové osídlení. Dostavěno bylo roku 330 a bylo zasvěceno Panně Marii, což dosvědčuje záměr stavby. Bylo stavěno jako křesťanské město. Městu byl dán název Konstantinopolis. Od té doby sloužilo jako sídlo císařů.
Roku 395 dochází k rozdělení Říma na říši ZÁPADOŘÍMSKOU a VÝCHODOŘÍMSKOU. Odlišně se také vyvíjela i církev. Na západě císařové potvrdili vůdčí postavení římského biskupa - papeže, odvozené od působnosti sv. Petra v Římě. Na Východě zůstával hlavou církve císař.
Postupně rostla moc hlav křesťanské církve - papeže v Římě a patriarchy v Konstantinopoli, ale i jejich boj o svrchovanou moc. V roce 1054 pak vyobcoval papež konstantinopolského patriarchu z církve a ten udělal totéž jemu. Tímto aktem byla oficiálně oddělena řecká a latinská církev. Začaly tak vedle sebe existovat současně východní ortodoxní řecko-katolická církev a západní římsko-katolická, což dnes bývá označováno jako velké východo-západní schizma.
Po zhroucení Říma pokračovala říše na východě v Cařihradě až do roku 1453, ale její východní provincie postupně dobývali muslimové. Postup drasticky snížil počet křesťanů i ve Střední Asii. Ale do roku 1000 se většina kmenů od Irska po Rusko pokřesťanštila, některé pod římským, některé pod řeckým vlivem.
K tradicím kmene se přidala římská nebo řecká kultura a vytvořily se odlišné křesťanské civilizace západní Evropy a Ruska. Jazykové a kulturní rozdíly způsobily, že se východní a západní křesťanství od sebe vzájemně vzdalovalo.
V době renesance, v letech 1515-1516 v Německu mladý mnich a učenec Martin Luther při přípravě přednášky o listu sv. Pavla Římanům dospěl k přesvědčení, že spásy lze dosáhnout pouze vírou, a nikoli dobrými skutky, jak to hlásala církev. Vyzvali ho, aby se podrobil autoritě papeže, ale on odmítnul. Tak vlastně začala reformace, hnutí, z něhož později vyrostly protestantské církve.
Od konce 15. století se západ Evropy dovídal o nových cestách a dosud neznámých zemích; a do 16. století začalo Rusko zkoumat své rozlehlé asijské zázemí. Všichni považovali za svoji povinnost obrátit nové sousedy na křesťanství. V Latinské Americe bylo křesťanství vnuceno španělskými dobyvateli. Na většině dalších území nepřicházelo dobývání v úvahu.
Od 16. století vysílala římskokatolická církev misie do Afriky a Asie.
V 18. století se hodně rozšířily misie pravoslavné církve na Sibiř a protestantské církve na různá místa. Misie někdy využívaly imperiálních výbojů (jako smluvních přístavů v Číně), mnohé misie předcházely imperiální expanzi ke konci 19. století.
Přidat komentář

Husitství

21. září 2008 v 16:23 |  Referátky
"Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili..."
František Palacký
České země postihla za vlády Václava IV. hospodářská deprese. V zemi řádili lapkové, po dlouhé době udeřily morové epidemie, zuřily soukromé války. Církev, která měla dohlížet na dodržování božích přikázání, se soustředila na získávání mocenských pozic a hromadění majetku. Duchovní již dlouho vykonávali funkce ve správě království a namísto peněz dostávali církevní úřad jako zaopatření. Nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě sílila kritika církve za odklon od původních zásad.
Na způsobu řešení se v zásadě všichni kritikové neutěšeného stavu shodovali: církev se musí vrátit co nejdříve ke svému původnímu poslání, šířit ideály božího zákona a žít v souladu s biblickým přikázáním. Žádali, aby se církev zřekla světské moci a rozsáhlého majetku, což samozřejmě neučinila.
Volání po reformě zaznívalo nejsilněji a nejsoustavněji v okruhu kriticky naladěných mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě pražské univerzity. Uznávaným vůdcem reformní skupiny se časem stal mistr Jan Hus, učitel pražské univerzity (narozený po roce 1370 nejspíše v Husinci u Prachatic). Od roku 1402 byl oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Pro něj byla Bible nejvyšším vzorem a autoritou; propagoval chudou církev. Cílem pozemského snažení mělo být přiblížení se dokonalému světu božímu. S Husovými názory nesouhlasili němečtí učitelé pražské univerzity, kteří si na údajné české heretiky stěžovali až u samotného papeže.
Na naléhání příznivců reformy a Jana Husa v jejich čele vydal Václav IV. roku 1409 Dekret kutnohorský, kterým změnil dosavadní zřízení pražské university. Tři hlasy, které dosud měli němečtí profesoři, byly dány českému národu, a třem ostatním národům patřil hlas pouze jediný. Němečtí profesoři i studenti z tohoto důvodu českou universitu opustili a založili novou universitu v Německu (v Lipsku). Počeštěním přestala mít však pražská universita mezinárodní povahu. Přívrženci reformy a koncilu v Pise dosáhli touto změnou převahy. Právě tehdy se Jan Hus stal rektorem university.
Král nejprve Husa podporoval, ale Husova kritika prodávání odpustků a zhoršující se pověst království, kde král prý drží ruku nad kacíři, situaci změnily. Papež vyhlásil nad Prahou interdikt (zákaz konání církevních obřadů - pohřbů, svateb, křtin apod.), pokud v ní bude přebývat Jan Hus. V listopadu roku 1412 Hus opustil Prahu.
Působil na Kozím Hrádku u Jana z Ústí a později na hradě Krakovci u Rakovníka. Na venkově neustal Hus ve své kazatelské a spisovatelské činnosti. Byl proto povolán, aby se zodpovídal přes Kostnickým koncilem, který byl z podnětu bratra Václava IV., Zikmunda, svolán na rok 1414. Hus se ale odebral do Kostnice až poté, co mu Zikmund svým glejtem zaručil bezpečnou cestu, pobyt na koncilu a návrat. Ve slyšení, které se mu před koncilem dostalo, nešlo však o volnou diskusi, ve kterou doufal, ale o pouhou výzvu, aby své učení odvolal. Proces, ve kterém byl Hus obviněn z kacířství a poté upálen, trval přes půl roku. Hus při něm projevil velkou statečnost a mravní sílu. Odmítl své učení odvolat a vyžadoval důkazy pro své obvinění. Chtěl se podrobit pouze slovu Božímu, nikoli autoritě koncilu. Hus se sám rozhodně nepovažoval za kacíře, ale naopak za věrného křesťana a příslušníka církve. 6. července 1415 byl však odsouzen a upálen jako kacíř.
Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel - místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí - přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků.
Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcemradikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil na počátku června 1419 nové konšely. Dne 30. července 1419 Pražané vedení kazatelem Janem Želivským napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken a pobili je. Novoměstskou defenestrací začala husitská revoluce - hnutí, které na několik desítek let přivedlo Čechy do středu evropského dění. Na jeho konci byla rezignace katolické církve na udržení jediné víry v oblasti svého vlivu.
Po smrti Václava IV. se měl v roce 1419 stát českým králem Zikmund, který byl ale kvůli Husovi (kterému vydal glejt zaručující bezpečnost, ale Hus byl přesto upálen) v Čechách odmítán. Zikmund tedy uspořádal 5 křížových výprav proti českým kacířům- neúspěšné.
Na sněmu v Čáslavi v roce 1421 byl zvolen kolektivní dvacetičlenný orgán, který vládl místo sesazeného Zikmunda. Zasedlo v něm osm měšťanů, sedm příslušníků nižší šlechty a pět pánů. Husitským programem se staly Čtyři pražské artikuly:
1. svobodné hlásání slova Božího
2. přijímání podobojí
3. zbavení církve světského majetku a vlády
4. veřejné tresty smrtelných hříchů
Na jaře roku 1420 husité založili vlastní město - Tábor. Pokusili se v něm realizovat myšlenku sociálně spravedlivé a rovné společnosti.
Největším husitským vojevůdcem byl Jan Žižka z Trocnova, tvůrce defenzivní taktiky založené na použití hradby z vozů. Pro tehdejší způsob vedení boje rytířskou jízdou byla vozová hradba prakticky nepřekonatelnou překážkou.
Husité se dělili na dva základní proudy:
  1. umírnění husité - to byly majetnější vrstvy (šlechta, měšťanstvo). Umírnění husité požadovali sekularizaci majetku, podíl na moci, dohodu s Evropskými panovníky a požadovali též rovnost lidí před Bohem. Souhlasili s rovností politickou. Jejich cílem bylo obsadit nejvyšší úřady. Patřil k nim např. mistr Křišťan z Prachatic.
  2. radikální husité - to byla městská chudina a venkov; vytvořili vojensko-politické svazy; hlavní sílu představovala husitská města (husitské svazy: táborský, východočeský - orebité a severočeský - Žatecko-Lounský). Chtěli rychle uskutečnit reformu. Prosazovali platnost božích zákonů ve společnosti.
Pražští husité zaujímali postavení mezi umírněnými a radikálními husity.
Odpůrci husitství doufali v rozkol uvnitř husitů, církev se Zikmundem podporovali umírněné husity (i finančně), čímž rozkol ještě zvětšovali. Mezi umírněné husity patřila panská jednota, umírnění měšťané a kališnická šlechta (stačí jim už to, co je). Radikálové (polní vojska - Táborité, Sirotci a některá města) však byli zarytými odpůrci kompromisu.
A tak dne 30. 5. 1434 došlo k bitvě mezi umírněnými a radikálními husity u Lipan (u Českého Brodu), kde byla polní vojska poražena. Umírnění husité totiž předstírali útěk, čímž vylákali radikály z hradby a z boku na ně zaútočili. Jízda (posila polních vojsk) vedená Čapkem ze Sán ujela. Tím nedošlo k porážce husitství, ale k vítězství reálnějších sil, reálnějšího směru husitství. Zikmund se za pomoc na uzavření dohody husitů s církví (v Basileji) stal českým králem, moc však měla panská jednota.
Důležitá data a bitvy:
25. 3. 1420 - bitva u Sudoměře, střetli se husité s královským vojskem a katolickou šlechtou.
První křížová výprava 14. 7. 1420 - bitva na Vítkově - včele husitů stal Jan Žižka, na jeho počest se Vítkov dnes jmenuje Žižkov.
Listopad 1420 - bitva u Vyšehradu - Zikmund byl poražen Pražany a orebity.
Druhá křížová výprava - začíná na podzim 1421 - neúspěšně byl obléhán Žatec, skončila 1422, kdy husité porazili křižáky v bitvě u německého Brodu, u Habrů a u Kutné Hory.
1424 - bitva u Malešova - bitva s Pražany, Žižka nad nimi zvítězil, chtěl táhnout proti Praze, ale nakonec dochází ke smíru na Špitálském poli (dnes Karlín). Rozhodl se táhnout na Moravu, ale 11. 10. 1424 umírá přirozenou smrtí u Přibyslavi.
Třetí křížová výprava - 1426 - poražena u Ústí nad Labem.
Čtvrtá křížová výprava - 1427 - poražena u Tachova.
Pátá křížová výprava - 1431 - bitva u Domažlic. K chystané bitvě dokonce nedošlo, protože většina křižáckého vojska utekla před začátkem boje ve chvíli, kdy bylo husitské vojsko jednohlasně hřímající chorál "Ktož sú boží bojovníci" na dohled.
1432 - Soudce chebský - jednání husitů s křižáky, byly zde dohodnuty podmínky dalších jednání. Soudcem byla Bible, nikoliv církevní hodnostáři ("Boží zákon").
1431 - Koncil v Basileji - v lednu 1433 táhlo poselstvo husitů v čele s Prokopem Holým (50 lidí) do Basileje, někteří husité byly připraveni na obranu Čtyř pražských artikulů, ostatní jen jako vojenská ochrana. nedošlo zde však k žádné konkrétní dohodě, jednání měla pokračovat v Praze.
1432 - jednání v Chebu. Znamenal předběžnou dohodu mezi husity a zástupci basilejského koncilu, podle niž rozhodujícím kritériem je Bible.
21. září 1433 - bitva u Hiltersriedu (ves v Bavorsku) . Bitva mezi husitským a bavorským vojskem, ve které byli husité na hlavu poraženi. Byla to první větší porážka husitského vojska.
1433 - jednání v Basileji a v Praze, hl. osobnost šp. Kardinál Juan Palomar -chytrý diplomat, všiml si, že husité nejsou jednotní, že existuje strana umírněná a radikální a že jsou lidé, kteří chtějí, by války už skončily. Postaral se o to, aby se konflikty mezi nimi ještě prohloubily, poskytl umírněným finanční podporu.
30. 5. 1434 - bitva u Lipan u Č. Brodu, střetli se zde Pražané + umírnění husité z celých Čech a katolická šlechta = panská jednota proti sirotkům a táboritům - ti byli poraženi, Prokop Holý padl a radikální křídlo husitů se rozpadlo, panská jednota zvítězila.
5. 7. 1436 - byla vyhlášena kompaktáta = písemně uzavřené dohody mezi husity a zástupci basilejského koncilu. Kompaktáta slavnostně vyhlášena v Jihlavě.
Přidat komentář

Inkvizice

21. září 2008 v 16:21 |  Referátky
Inkvizice ( inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní institucí katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávatt s herezí (kacířstvím).

Celé dějiny jsou vyplněny konflikty mezi vládnoucí skupinou lidí a ovládanými, motivovaná snahou udržet stávající systém věcí v případě těch prvních a nebo snahou tento systém změnit ve svůj prospěch v případě druhé skupiny. Mezi prostředky jak chránit moc katolické církve zaujímá inkvizice přední postavení. V podstatě jde o pronásledování odlišně smýšlejících jedinců a komunit rozvracejících církevní moc. Inkvizice byla tedy sebezáchovnou metodou používanou vládnoucí třídou. Tajemství jejího úspěchu tkví podle historiků ve třech základních předpokladech: 1. ve víře v posmrtný život - kdy církev ve své dobrotě přiváděla lidi na cestu spásy i proti jejich vůli; 2. v přesvědčení, že ti, kdo nesdílejí názory církve smrtelně hřeší a navíc ohrožují spásu všech ostatních; 3. v tom, že církev byla důležitou oporou státní moci a vnitřní jednoty - církev totiž nebyla územním suverénem a proto inkvizici musila provádět se souhlasem a podporou státní moci.
Římská inkvizice vzniká roku 1231 díky papeži Řehoři IX, který inkvizici zakládá pro boj s kacířstvím. Jejím druhým účelem také bylo vnesení právního řádu a postupu v boji s nepřáteli církve - tedy těmi, co hlásali jinou víru. Inkvizice vzniká právě v době, kdy náboženský fanatismus dosahuje svého vrcholu a davy věřících běžně proudí městy a upalují kacíře na hranicích bez jakéhokoliv právního soudu, vězení a vyšetřování. Vznik inkvizice se zdá býti krokem k lepčímu.
Jakkoliv byla inkvizice a její praktiky kruté, nesmí se jí upřít jedna věc - i inkvizice totiž myslela na zášť a osobní mstu. Pokud tedy obžalovaný dokázal, že svědkové jsou vůči němu zaujatí a tudíž vypovídají nepravdivě a zaujatě, svitla mu naděje, že unikne trestu smrti. Tento postup se ale stával málokdy, platila totiž zásada, že jméno osoby která podala oznámení zůstane obžalovanému zamlčeno. Osoba která podá oznámení na kacíře se označuje jako Denunciant.
Jak se osvobodit? U soudu inkvizice musel obžalovaný dokázat nevinu (ne jako v dnešní době vinu), a nevina se dokazuje jen velmi těžko, protože pokud někdo někde byl, tak pro to jsou většinou důkazy, ale pokud tam nebyl, tak moc důkazů není. Navíc, není to jediný důvod, proč padlo tolik rozsudků. Druhým důvodem je totiž funkce obhajoby. Zatímco v dnešní době obhajoba je na stejné úrovni jako obžaloba, tak i přes fakt, že inkviziční soud měl žalujícího a obhájce, tak funkce obhajoby byla velmi symbolická až prakticky nulová. I přes to ale historici evidují údaje o tom, že několik lidí bylo zproštěno obhajoby.
Jak jste si jistě mohli domyslet, tak inkvizice je využívána i k jiným účelům než jen k boji s kacíři. Obžalovaní, resp. bohatí obžalovaní, představovali pro církev zdroj příjmů. Pokud se totiž obžalovaný přiznal (a to bylo velmi časté), část majetku byla prodána, aby se zaplatil pobyt obžalovaného ve vězení, a zbytek propadl církvi. Z toho ale také plyne, že církev měla velký zájem na urychleném usvědčení obžalovaných. V případě propuštění obžalovaného ale majetek církvi nepropadl, pouze obžalovaný musel zaplatit svůj pobyt ve vězení, a pokud nemohl tak byl prodán do otroctví aby se zaplatila alespoň část.
Každý kacíř musel splňovat dva požadavky, aby mohl být odsouzen:
1. musel hlásat nové učení podrývající katolickou víru
2. musel být členem tajné organizace, která sdružovala osoby se stejnou vírou a za stejným cílem.
Pak ale samozřejmě vyvstala otázka ohledně čarodějnictví, které inkvizici začalo zajímat časem také. Až do druhé poloviny 15. století tato otázka vyřešena nebyla. Čarodějnice totiž naprosto dokonale splňuje první předpoklad - uzavře ústně nebo písemně smlouvu s ďáblem který osobě dá nadpřirozené schopnosti výměnnou za její duši. Tímto se osoba zříká křesťanského učení a začíná hlásat nové náboženství, ale podmínka druhá a sice členství v supertajné organizaci která sdružuje lidi se stejnou vírou a za stejným cílem potvrzena nebyla. Tento problém byl ale vyřešen, jakmile se nějaký vyšetřovaný zmínil o existenci tajného sabatu - přízračný rej čarodějnic. V tuto chvíli byla splněna druhá podmínka, a došlo k okamžitému spojení čarodějnice s kacířem, a hon mohl začít. Korunu tomuto faktu nasadili autoři Sprengner a Institoris, kteří napsali knihu Kladivo na čarodějnice v roce 1486. Díky této knize informace o čarodějnicích pronikla do zbytku Evropy (bylo vytištěno 29 vydání) a teprve teď začal brutální lov čarodějnic tak, jak se nám vryl do paměti.
Inkviziční soudy měly vlastní nejvyšší instanci. Tzv. Sanctum Officium vytvořené v roce 1542 bylo ale v roce 1965 přeměřeno na kongregaci pro věci víry, a díky tomuto faktu inkvizice vlastně zaniká. Přes 600 let na tomto světě strašila organizace, která se neštítila vyslovit verdikt i nad nevinnými, pokud se pod tlakem mučení přiznali.
Mučidla patřila k běžným rekvizitám středověkého soudnictví. Inkvizice je přijala, i když církev vydala, nařízení. Že při mučení se nemá prolévat krev a že na těle mučeného nesmějí zůstat trvale viditelné následky. I tak zůstala ještě bohatá paleta účinných metod. Doba, po kterou se smělo mučení provádět byla omezena a platilo pravidlo, že nikdo nesměl být ve své vlastní záležitosti mučen opakovaně. Pokud ovšem inkvizitoři nepojali podezření, že předešlé mučení bylo příliš mírné. A takové podezření lze pojmout snadno. Obecně však bylo známo, že inkviziční mučení nebylo tak kruté, jako světské. Mučení není zdaleka nejspolehlivějším způsobem, jak zjistit pravdu, a to si uvědomovali i inkvizitoři. Pro výslech během mučení existovala přísná pravidla: nesměly být kladena přímé otázky, typu ano-ne, obžalovaný měl být jen nabádán k tomu, aby řekl pravdu o svém myšlení a o myšlení svých přátel. Následující den po výslechu na mučidlech dostal obžalovaný papír se svými výpověďmi a musel ho stvrdit podpisem. Většina z nich tak učinila - již z obavy, že by se mučení mohlo opakovat. Počítalo se také s osobní zaujatostí inkvizitora, a proto nařízení k mučení musel odsouhlasit celý soudní tribunál. K tomuto způsobu docházelo alespoň ve Španělsku tak při třetině inkvizičních procesů. Nepoužívalo se např. v případech, kdy se obžalovaný přiznal k bludům a trval na nich nebo, když podal hodnověrné doznání a inkvizice již od něho nepotřebovala jména dalších osob.
Postupy inkvizice

Jakmile byl dotyčný uvězněn, byl vyslýchán za pomoci těchto metod:
  1. Psychický nátlak
  2. Vyvolání fyzické bolesti
  3. Španělská bota
  4. Skřipec
V prvním stupni se většinou obžalovaný předvedl do mučírny, kde mu byly detailně popsány všechny nástroje, které tam byly a následně mu bylo dáno zpravidla 52 hodin na rozmyšlenou. Pokud se obžalovaný rozhodl nepřiznat přistoupilo se k druhému stupni. Druhým stupněm bylo vyvolávání fyzické bolesti, používali se k tomu speciální nástroje. Nejčastější v Českých zemích byly palečnice - dvě desky spojené šrouby které měli tupé ostny, takže se drtily palce na rukou a na nohou. Třetím stupněm byla Španělská bota - zařízení, které bylo velmi podobné palečnicím, akorát se upevňovaly na nohy. Finálním, čtvrtým, stupněm byl skřipec. Na ten se obžalovaný upevňoval s rukama spoutanýma za zády, takže došlo k vykloubení končetin.

Pokud se obžalovaný přiznal, jeho majetek propadl církvi a byl odsouzen podle inkvizičních zákonů. Inkvizice přirozeně měla zájem na co nejrychlejším přiznání z toho důvodu, že se tím zkracoval nutný pobyt obžalovaného ve věznici (který si sice platil ze svého, ale jeho majetek po případném odsouzení šel nejdříve na úhradu vězení).
Přidat komentář

Apage satanas

19. září 2008 v 18:52 |  Arakain

Bůh jak se zdá má novej cíl říká si o svatozář dál nosí knír Zkouší tě zmást zkouší zmást Z billboardů znáš svět klidnejch sil míhaj se okolo nás a měněj styl Zkouší tě zmást... Skrývá je svoje rohy dál káže Apage Satanas Hlídá je svoje rohy sám ďábel Apage Satanas Tisknout se odpustky dá zvedne kříž a kasu v druhý ruce kdo z nás se upálit má jako symbol další revoluce Zkouší tě zmást... Skrývá je svoje rohy... Jedenáct je přikázání deset znáš a lhát tě právě učí dvanáctý je o poznání kdo je ten co do duše ti hučí Zkouší tě zmást... Skrývá je svoje rohy... Kyrie Eleison...
Přidat komentář

Zimní královna

19. září 2008 v 18:46 |  Arakain

V pohádkách najdeš moudrou pravdu spousty příběhů stejně i svůj v nich můžeš číst Okouzlí cizí žena lásku tvou toho s kým jste si souzeni tak jak to nést kde návod vzít Jenom si vzpomeň jednou přijela tak Zimní královna malýho kluka odvezla na saních Gerda pláče volá Káji, Káj má srdce studený malá Gerda musí ho zachránit Otři si slzy dobře víš, že pláč ten nic už nespraví musíš teď jít, ne takhle stát Nezoufej dej si radit pohádkou tu už víc nikdo nezmění osud ti dá co musí dát Jenom si vzpomeň... Bude to boj srdce z ledu, její cit dobře víš kdo v něm zvítězí vzpomene Káj a jeho srdce roztaje a stejně ty, jdi teď za ní je v tvých silách tu druhou porazit tak jako Gerda, když šla za Kájem
Přidat komentář

Lost In Space

10. září 2008 v 12:11 |  Avantasia
LOST IN SPACE

Another star
has fallen without sound
Another spark
has burned down in the cold

Another down
to parent standing in other

And who will stand
to tell me now together and now to go

How could I know?, how could I know?
That i'll get lost in space to run forever

How could I know?, how could I see?
feeling like lost in space to run forever

I'm crawling dawn
The doorway to the backlands
And kicking down

Are your heart is to the black
and all the damnit
fading in the oblivion mirror
When by demons
are calling me and dragging me away

How could I know?, how could I know?
That i'll get lost in space to run forever

How could I know?, how could I see?
feeling like lost in space to run forever

Lost in space...
lost in...
Lost in space...

How could I now, How could I
How could I now, how could I now
That i'll get lost in space to run forever

How could I now, how could I see
feeling like lost in space to run forever

Forever...
Počet komentářů: 1

Another Angel Down

9. září 2008 v 18:21 |  Avantasia

Another Angel Down
I am the master of the game
that s made a fool you
I m watching from the highest tower
You got the aura to enchant them - and a symphony
And I have got the power

You better taste - they call it life: my special area
I m breeding winners over there
Ain't it a sin to turn your back
on what you re given
It s time to take your share

God left me for dead - I've been turning my head
Away from the living - the time has come
To gamble for gain - To tear down the gate
And see what s inside

We rock the ball
Been smashed to the ground
Arose from devotion
To take a look and see what is inside
Sight of the crown: Another angel down
We rock the ball
I m facing my pain
With a rage and a symphony
Driven by the wounds I cannot hide
Rise above the crowd: another angel down

We ll see a black hole will be left up in the starry sky
We gotta mourn another angel
If I am just a light descending to caducity
It s still so far away

There s no tomorrow
I don t remember yesterday
I m just living for tonight
And all the love I m not gonna waste no more
I won t spit what s divine

They left you for dead - turning your head
Away form the living - from flesh and blood
You've got the draw and desire to claw
For fortune and fame

We rock the ball
Been smashed to the ground
Arose from devotion
To take a look and see what is inside
Sight of the crown: Another angel down
We rock the ball
I m facing my pain
With a rage and a symphony
Driven by the wounds I cannot hide
Rise above the crowd: another angel down
Přidat komentář

Cry Just A Little

9. září 2008 v 18:08 |  Avantasia

Celý článek | Počet komentářů: 1